Do svých padesáti let jsem procházela životem bez problémů, v pohodě. Měla jsem dobře placené a atraktivní zaměstnání, které mne bavilo, tři úžasné děti a spoustu přátel.

Osudné se mi stalo přestěhování. Skoro sama v cizím městě, ne zrovna přátelsky se tvářícím vůči novým lidem. Přesto jsem si ihned našla zaměstnání a nastal kolotoč událostí, ne moc dobře působících na mou pohodu. Diletantsky působící „ jako vedoucí“ , kolektiv – vláda závisti a řevnivosti. Proto, když po necelých dvou letech se mi naskytla nová pracovní příležitost, neváhala jsem a ze dne na den jsem odešla. Do nového kolektivu jsem okamžitě „zapadla“ , vlastně jsem pracovala tak, jak jsem byla po celá léta zvyklá. Bohužel po dvou a půl roce firma ukončila činnost.

Začala nová etapa v mém životě. Registrace na Úřadu práce, kde jsem se po 37 letech zaměstnání dověděla, že mne musí naučit správným pracovním návykům. Najít práci byť jen radou? Od toho tato instituce už dávno není. Mé sebevědomí se snižovalo úměrně s délkou doby trvání registrace, tak s počtem absolvovaných konkurzů na nové zaměstnání. Výběr konkurzů široký, od administrace po uklizečku. Přijímací komise ani v jednom případě (ze 43) podle pravidel. Většinou pán s nevábným posedem, někdy ještě s umaštěnou pusou od oběda, nebo dáma strašně spěchající, která dá ještě ve dveřích najevo, že dnes jste snad už čtyřicátá a ve vašich letech - co tu proboha chcete?

Jedno beznadějné ráno jsem zahlédla odkaz na stránky „ Žena 50+“. Po odeslání životopisu jsem byla vybrána do tohoto projektu. Zjistila jsem, že takto „postižených“ žen je v mém okolí víc.Po řadě přednášek různými s poradci a psycholožkami, mé sebevědomí prudce stouplo. Vysvětlili mi, že jsem stále ještě „ ve hře“ , naučili mne těšit se, vidět že se stane ještě něco kvalitního, soustředit se na vše co děláte a být v neustále kladném očekávání, kdy pocit prázdnoty a beznaděje nechcete znát. Stala se ze mne sebevědomá žena, která chce být prospěšná. Zjistila jsem, že zájem zaměstnavatelů je tím pádem vyšší a také se mi podařilo práci najít. Sebevědomně jsem se představila, ukázala co umím a co jsem ještě schopna se naučit. Zaměstnavatel je mladý, firma malá, začínající a tak mám možnost svými zkušenostmi a prací přispět k rozvoji.

Člověk sám musí přijít na to, že vše podléhá jeho mysli, chováním. Každý den jsem v podstatě na začátku své cesty, nepřestává mne udivovat, co ještě nevím, co se musím naučit, jaké možnosti se otevírají.

Vítám Vás v novém světě, který tady rozhodně je, my jej však někdy nechceme, nebo nedokážeme vidět.